ONE WOMAN SHOW aneb "říkejte mi PANE"

Předesílám, že sport v televizi zásadně nesleduju. České sportovce podporuju spíš tak nějak v duchu
a všechny masové akce typu kolektivního fandění, jsou mi naprosto cizí. Olympiáda v Soči na mém postoji nemohla nic změnit. S ohledem na místo konání spíš naopak. Otevřeně přiznávám - jde to mimo mě. Ale
i přes mé totální ignoranství se občas stane, že cítím dojetí a hrdost i trochu zvláštní smutek.Třeba když si jedna taková sympatická /a do této chvíle v podstatě neznámá/ snowboardistka z Vrchlabí, která si na památku jinýho /mě opět neznámýho/ polskýho sportovce, na závody maluje pod nos knír. A tak si ho teda
na ten nejdůležitější závod svýho života vykreslí v národních barvách a pak si prostě na tom svým prkně sjede olympijskou trať s takovou chutí, radostí a suverenitou, že by vlastně bylo s podivem, kdyby to měl vyhrát někdo jinej, než ona /abych si neprotiřečila - viděla jsem to krátce na záznamu v repríze a vážně mě to dostalo/. Reakce českého týmu, který na její počest /s vynalézavostí sobě vlastní/ využil zlaté podšívky bund k tomu, aby demonstroval radost ze získání zlaté medaile, byl už jen pověstnou třešničkou na dortu toho fantastického úspěchu.
Strašně krásnou.

zdroj: www.iSport.cz