pondělí 17. února 2014

ŠEST MĚSÍCŮ

Je s námi už půl roku. 
Právě dnes jsem jí v pusince na spodní dásni nahmatala první dva klubající se zoubky. 
Do tvarovací hmoty jsem otiskla její malé dlaně a chodidla. 
Dopoledne profňukala, odpoledne jsme jí s babičkou - u příležitosti jisté důležité společenské události - koupily první slavnostnější "outfit".
Je hodně drobná a váží méně, než by měla. Zároveň je ale neuvěřitelně pohyblivá a mrštná - hrací podložka už jí dávno nestačí, plazením se pohybuje po celém obývacím pokoji, leze pod jídelní stůl i do kuchyňského koutu. V posledních dnech zkouší jít na kolínka a když se jí to podaří, péruje...
Je znát, že už by chtěla sedět, v ideálním případě stát. Je netrpělivá, živá, popudlivá a neuvěřitelně zvědavá. Krásně se směje. Miluje návštěvy u nás doma a ráda si prohlíží nové tváře. 
Pomalu si začínám skládat obrázek o tom, jaká osobnost nám roste před očima...
Už teď začíná být jasné, že bude pěkný rarášek. A bude potřebovat láskyplnou, trpělivou, ale také pevnou ruku. Charakteristiku svého hvězdného znamení zatím docela dobře naplňuje. 
Je to naše malá lvice.
Před půl rokem jsem netušila, že moje láska k ní bude stále intenzivnější a bude narůstat každým dnem. 
A stejně tak i strach, který si v sobě ponesu už napořád...
 
   

ONE WOMAN SHOW aneb "říkejte mi PANE"

Předesílám, že sport v televizi zásadně nesleduju. České sportovce podporuju spíš tak nějak v duchu
a všechny masové akce typu kolektivního fandění, jsou mi naprosto cizí. Olympiáda v Soči na mém postoji nemohla nic změnit. S ohledem na místo konání spíš naopak. Otevřeně přiznávám - jde to mimo mě. Ale
i přes mé totální ignoranství se občas stane, že cítím dojetí a hrdost i trochu zvláštní smutek.Třeba když si jedna taková sympatická /a do této chvíle v podstatě neznámá/ snowboardistka z Vrchlabí, která si na památku jinýho /mě opět neznámýho/ polskýho sportovce, na závody maluje pod nos knír. A tak si ho teda
na ten nejdůležitější závod svýho života vykreslí v národních barvách a pak si prostě na tom svým prkně sjede olympijskou trať s takovou chutí, radostí a suverenitou, že by vlastně bylo s podivem, kdyby to měl vyhrát někdo jinej, než ona /abych si neprotiřečila - viděla jsem to krátce na záznamu v repríze a vážně mě to dostalo/. Reakce českého týmu, který na její počest /s vynalézavostí sobě vlastní/ využil zlaté podšívky bund k tomu, aby demonstroval radost ze získání zlaté medaile, byl už jen pověstnou třešničkou na dortu toho fantastického úspěchu.
Strašně krásnou.
zdroj: www.iSport.cz


pondělí 3. února 2014

HAPPY WINTER DAYS

...aneb něco pro radost a také pro zahřátí. Do téhle šály jsem se zamilovala na první pohled a teď, když jí
v mrazivých dnech nosím, se láska prohloubila do té míry, že zvažuji, jestli jí ještě nepořídím sestřičku
v šedém provedení...  

sobota 1. února 2014

DROBEK VÁLECÍ

Já se teď moc neválím. Respektive - neválím se vůbec, ale Adéla to zvládá i za mě. Postel v ložnici slouží jako jeden z alternativních tréninkových prostorů v našem bytě. Nemusím sice trnout, že se ducne do hlavy 
o podlahu, ale zase je nezbytná polštářová "obloha", protože ani moje přítomnost a dohled už nezaručuje, 
že její pohyb nebude rychlejší než moje ruka. Naše holčička je stále aktivnější, pohybem "píďaly" uskutečňuje svoje první přesuny a úspěšně nás zneklidňuje tím, jak rychle už je dokáže provést. I z těchto důvodů se dost výrazně mění podoba našeho obývacího pokoje, kde trávíme většinu dne. Změnu jsem plánovala a Adélčiny rychle se měnící potřeby to jen uspíšily - zatím jsme ve stadiu krátkodobého provizoria, které sice překvapivě má své nesporné výhody, ale esteticky mě moc neuspokojuje.
 Snad tomu bude brzy konec. Ale o tom zase příště...