MĚSÍC SEDMÝ

TEORETICKY jsem byla připravena na ledacos.Vzhledem ke svému věku a dalším okolnostem, které nemá smysl rozvádět, jsem počítala s tím, že moje těhotenství bude s velkou pravděpodobností rizikové. Že zřejmě budu muset skončit v práci a být až do porodu na neschopence. Že nevolnosti v tomhle období zdaleka nejsou jen ranní, ale často celodenní, že budu oteklá a zavodněná, že váhové výkyvy jsou nic proti výkyvům nálad a byla jsem smířená i s tím, že ze mě - osoby poměrně citlivé, které k dojetí stačí opravdu málo – případná gravidita udělá regulérní plačku. Ne, že bych si libovala v černých scénářích, ale také jsem si nedělala iluze o tom, jak to s člověkem může zacvičit.

Realita ale předčila všechna očekávání /jak se vzletně píše v krásné literatuře/.
V JINÉM stavu je pro mě JINÉ jen to zvětšující se bříško. Žádné zvracení, mdloby, specifické chutě, nechutenství nebo naopak záchvaty obžerství – prostě nic. Těhotenství probíhá bez problémů, nemám žádné komplikace, takže můžu normálně chodit do práce. Denně si uvědomuji, jak je skvělé, že nemusím ležet
a zvažovat každý pohyb. Je velký rozdíl válet se proto, že zrovna chcete, nebo proto, že zkrátka musíte. Přibrala jsem pět kilo. Díky tomu jsem zatím dobře pohyblivá, což je fajn, protože mi to umožňuje fungovat normálně. Bez problémů zvládám běžné domácí práce, zlehka cvičím a kromě občasné bolesti kyčlí nemám žádné obtíže. Kupodivu nebrečím, nevztekám se, málo co a málokdo mě vytočí.
Usmívám se a mám vlastně pořád dobrou náladu.
Můj muž konstatoval, že jsem „taková vyklidněná“.
V soukromí o samotě si často hladím bříško.
Myslím na to druhé Srdíčko, které ve mně tluče.
Miluju ho.
A jsem si jistá, že už to ví…